Už odmala věděl, čemu se chce v životě věnovat. Miloval knížky, příběhy, historii a hlavně ilustrace. Grafický design je prostě jeho parketa. Ať už vymýšlí etikety na piva, dresy fiktivních fotbalových týmů nebo třeba celou identitu značky, vždycky do toho dává maximum. Pavel Fuksa prošel řadou zvučných reklamních agentur v Čechách i zahraničí a teď má vlastní grafické studio o dvou lidech a je tak nejšťastnější. Jeho umění satiry je neuvěřitelné, a právě to se promítá také v jednom z jeho aktuálních počinů, kterým je Absolut Tolerance. Nejen o něm je náš rozhovor.
Stojíte za nápadem i vizuálním zpracováním kampaně Absolut Tolerance. Můžete mi o tom říct více? Jak nápad vznikl?
Zadání bylo přijít s něčím, co vyvolá diskusi, u čeho se budou lidé zastavovat a co je bude nutit se zamyslet. Téma bylo tolerance, velkorysost a respekt, což je něco, co v Česku v současné době chybí. Měl jsem několik nápadů, vyzkoušel několik přístupů, klient je ve Švédsku odprezentoval, byli z toho nadšení, jeden z nich si vybrali, a mohli jsme pak nápad začít realizovat.
Součástí projektu jsou dveře, kterými lidé můžou projít, čímž vyjádří svou toleranci vůči ostatním lidem. Proč zrovna dveře?
Mně se líbil námět dveří proto, že je můžete někomu otevírat, můžete je před něčím zavírat, schovat se za ně, pootevřít je, projít jimi nebo jimi třeba před někým nebo za sebou třísknout. Líbila se mi ta variabilita a to, jak dveře stojí samy o sobě, nejsou v žádné zdi. Výsledné dveře mají v sobě zabudovaný měřič průchodů a je na nich i reproduktor, který vyzývá k tomu, abyste lidé dveřmi prošli.
Setkal se tento nápad s nějakou negativní odezvou?
Vyvolal velké haló zejména u Letenské party, která nechala dveře na Strossmayerově náměstí odstranit s odůvodněním, že je to art district a taková věc přece nebude blízko kostela. Odstranili je po pár dnech od jejich instalace. Zakládají si na tom, že jejich politické uskupení udělalo takhle zásadní krok pro zvelebení jejich čtvrti. Takže tolerance netolerance, respekt nerespekt.
Vy jste známý tím, že si děláte z dost věcí legraci. Používáte hodně satiru. Proč jste se tentokrát pustil do tak vážného tématu, jakým tolerance je?
Satira vychází ze stejného myšlenkového nastavení. Satira, kterou jsem v poslední době vedle tohoto projektu dělal, je reakce na nějaký neutěšený stav české společnosti, která je smutná, frustrovaná, nepřátelská a cynická. Ty dveře působí na celou společnost zespoda a třeba známky, které jsem dělal, poukazují na to, jak je společnost neakceptovatelně negativním způsobem vychovávaná a ovlivňovaná zvrchu. Politickou satiru a různé srandičky na Facebooku si dělám sám za sebe a tady se mi líbilo, že můj motiv, hlas a smysl byl zesílený zajímavou značkou, která se pod to téma podepsala.
Myslíte, že takový druh zamyšlení bude mít celospolečenský dopad na naši společnost?
Je to hlavně motivace k tomu, aby se o těchto tématech lidé začali trochu více bavit. Nenalhávám si, že by měly moje práce celospolečenský dopad a jednou kampaní se změnilo myšlení lidí natolik, že by se nepříjemné a nevhodné věci prostě najednou neděly. Přijde mi, že zejména proto, že se pod to podepsala takhle velká značka, je ta kampaň mnohem více vidět, nabalí se na to mnohem více diskutérů, ať už pozitivních, nebo negativních, a ta diskuse se rozjíždí. Problém to ale nevyřeší. Důležité je každodenní připomínání toho, co bychom měli nebo neměli dělat a je potřeba, aby se to častěji a více šířilo dál. Této osvěty není nikdy dost.
V čem vidíte vy sám největší problém, kterému by měla česká společnost věnovat největší pozornost?
V rámci Absolut Tolerance bylo zvoleno pět témat (rovnoprávnost mužů a žen, LGBT, svoboda vyznání, etnická příslušnost a migrace – pozn. red.), která nám (mně, agentuře a klientovi) připadala aktuální a důležitá. Nedokážu vybrat jedno téma. Byl bych rád, kdyby se podařilo změnit přemýšlení lidí alespoň v nějaké skupině třeba jen v rámci jednoho z těchto témat. To by byl úspěch.
Máte hodně rád fotbal. Letos jste dokonce navrhl dresy hráčů pomyslného mistrovství světa v roce 1918. Řekněte mi o tom prosím trochu víc.
Fotbal mě baví mnohem víc hrát než ho sledovat a baví mě celá ta sociologická sonda kolem toho. Hrozně mě zajímá symbolika, barvy, příslušnost desetitisíců lidí k nějakým barvám a k jedenácti chlápkům na hřišti. Fotbal má obrovskou sílu, jsou v něm neskutečné peníze. Koukal jsem se teď na mistrovství světa v Rusku a moc se mi nelíbily dresy, ve kterých hráči hráli. Vzhledem k tomu, že jsem trošku maniak do zeměpisu, dějepisu a historie vůbec, tak mě napadlo, jak by to vypadalo, kdyby se hrálo mistrovství před sto lety a tak jsem navrhl právě tyto dresy. Vždycky mě hrozně lákala představa, jak by hrálo třeba Rakousko-Uhersko proti Osmanské říši, tak jsem udělal moderní dresy a bylo vtipné vidět, jak byl tento nápad přijatý v Čechách odlišně než na Slovensku. U nás to všichni chápali jako vtip, s nadsázkou, protože je jasné, že by tak tehdy ty dresy nemohly vypadat, ale na Slovensku se do mě pustili, že tyhle značky byly založené až mnohem později, jaké jsem zvolil materiály, že by tyhle týmy fotbal nehrály a už vůbec ne proti sobě. Tam jsem cítil velkou absenci nadsázky a lehkosti.
Pracujete teď na nějakých nových, větších projektech?
Už asi rok a půl funguji v úplně miniaturním grafickém studiu o dvou lidech. Jsme takové pop-up studio, spolupracujeme s řadou výborných lidí, kdy vytvoříme tým tak, jak je pro klienta zrovna potřeba. Máme za sebou spoustu hudebních věcí od Jana Muchowa po Android Asteroid a další česko-slovenské věci, udělali jsme komplexní vizuální identitu pro Prima Krimi, která sklidila velký úspěch. Tenhle televizní kanál teď totiž vyhrál první cenu na Benátském televizním festivalu za nejlepší televizní grafiku v celosvětové konkurenci. Připravujeme kampaň pro časopis Respekt, pro kliniku plastické chirurgie, pro film Mars, korporátní identitu velkého architektonického studia a teď vymýšlíme styl a název pro značku olivových olejů, spolupracujeme s novým pivovarem Siřem, kterému jsme připravili logo a design. Děláme festival Svět knihy i pro klienty v zahraničí. Je toho hodně, ale hrozně mě baví, že je to opravdu široké spektrum klientů. Od malých firem a projektů až po ty velké. Začínáme pokaždé s čistým papírem, není to o jednom stylu.
Když porovnáte možnosti, jaké jste měl vy jako grafický designér a jaké mají mladí dnes, je tam velký posun?
I přes všechny možnosti, které dnes mladí grafičtí designéři mají, jako je Instagram, behance, Facebook, Pecha Kucha nebo třeba Design blok, si myslím, že je na prvním a neoddiskutovatelném místě to, jestli to děláte dobře, chytře, se zájmem a jestli to je na té práci vidět. Jestli to není jen nějaký povrchní design pro design s cílem být alternativní. Když hledám někoho pro spolupráci, tak je pro mě strašně důležité vidět, jak u toho ten člověk přemýšlí, jak je schopný a jestli ho to opravdu baví nebo jestli je to o tom, že mu to přinese dvě stovky nových followerů na Instagramu.
Před pár dny se u příležitosti stého výročí republiky udělovala státní vyznamenání. Napadla vás na to téma zase nějaká satira?
Já jsem se na to masochisticky koukal od příchodu – od A do Z. Bez pomůcek. Bylo to strašné, smutné. Bylo smutné vidět v jedné linii jedním člověkem oceňované válečné veterány, padlé vojáky, biology a vedle toho cirkusovou skupinu Krampol, David, Vyskočil, Sýs, Best. Měl jsem připravenou hlavu a počítač na to, že se tam něco stane, že třeba Miloš upadne, podá demisi nebo mu to hodí někdo na hlavu, ale nic se neudálo.
