Tolerance jako velký problém české společnosti. Rozhovor s Adélou Elbel


Možná jste si v posledních dnech všimli na několika místech v Praze, Plzni nebo Brně zvláštních barevných dveří na veřejných prostranstvích. Za tímto počinem stojí švédská značka vodky Absolut. Kampaň se jmenuje Absolut Tolerance. Na její tvorbě se podílel přední český grafický designér Pavel Fuksa a podpořila ji také komička Adéla Elbel. Ta svůj postoj k toleranci vyjádřila prostřednictvím krátkých videí, ve kterých glosuje hlavně důležitost tolerance, rovnoprávnost mužů a žen a LGBT komunity.

Lidé vás vnímají jako vtipnou a kontroverzní a jako člověka, který se nebojí říct své názory nahlas a třeba si při tom do někoho nebo něčeho trochu rýpnout. Měla jste to tak vždycky?

Bohužel pro rodinu a učitele ano. Nesnáším pokrytectví a přetvářku, takže jsem do upřímnosti šla o to víc. Uvědomuju si, že některé věci není potřeba říkat, že „dvakrát měř, jednou řež“ má svoje opodstatnění, přesto to vždy udělám. Do diplomatických služeb se prostě nehodím. A že hlásám svoje názory nahlas? No jasně, když jsou tak skvělý!

Aktuálně vás mohou lidé vidět na videích, která se vztahují k projektu značky Absolut s názvem Absolut Tolerance, který má povzbudit k toleranci a soudružnosti v české společnosti. V čem vidíte největší problém, kterému by česká společnost měla věnovat největší pozornost?

Největší problém je netolerance, ať už jde o cokoliv. Jakmile něco vybočuje ze společenské normy, lidé se vůči tomu vymezí. Proč? To máme být všichni stejní? Tuhle touhu v nás zakořenil komunismus a nám nějak nedošlo, že už téměř třicet let nemusíme. Diverzita je přece tak inspirativní. Když něčemu nerozumím, neznamená to, že je to špatně. Lidé by se měli více otevřít, ptát se, divit se a učit od svého okolí.

Jakým způsobem lze proti netoleranci podle vás nejlépe bojovat?

Podle mě je důležité lidem neustále připomínat, že být jiný neznamená být špatný. Předsudky vládnou společnosti, ale je potřeba s nimi bojovat. Já sama se občas přistihnu při nějakém společenském klišé, což je v pořádku, když se nad tím zamyslím a následně se snažím ho odbourat. Všichni můžeme být lepší verzí sama sebe, ale je k tomu potřeba práce. Být netolerantní je děsně easy. Raději něco odsoudit a mít klid. Přemýšlení bolí, že jo.

Vy si děláte dost často z různých věcí srandu. Stalo se vám někdy, že by vás někdo odsoudil za vaše názory?

Když jsem přeložila pohádkovou knihu pro děti s homosexuální tématikou Princ a princ, samozřejmě se snesl obří mrak kritiky. Jenže to byl rok 2013. Loni, když se vydával druhý díl této knihy Král a král a rodina, pojednávající o adopci homosexuálními páry, ozvalo se pouze pár kritických hlasů. Společnost se pomalu mění, některé věci již přijímá lépe, nicméně stále máme na čem zamakat.

Prý vás baví číst hejty. Většina veřejně známých lidí se jim spíš snaží vyvarovat. Inspirují vás ve vaší tvorbě, berete si z nich něco k srdci nebo se jimi prostě jen dobře bavíte?

Já se jimi jen bavím. Takové moje guilty pleasure. Nějak mě nedokážou zasáhnout. Asi je to tím, že za nimi cítím frustraci pisatele a neumím si je vzít osobně. V tvorbě mě samozřejmě inspirují – ráda na ně vtipně odpovídám a ty „nejlepší“ si schovávám.

Máte také vlastní pořad Adéla radí. Jakým tématům se tam věnujete? Vybíráte si je sama? Jaké na pořad máte reakce? Je tam opět střet mezi tolerancí a netolerancí?

Témata jsou různá – některá opisují kalendářní rok (Jak přežít podzim, Vánoce, ..), jiná jsou věci, které dennodenně řešíme (diety, jak být sexy, …). Mám své fanoušky a samozřejmě i „hatery“, ale ti nejsou tak konzistentní. Možná už se vyčerpali, ale píší mi čím dál míň. Asi došla slovní zásoba nebo co. Nejhejtovanější byl díl Jak si ho umejt, který si dělá legraci z mužů, kteří si myslí, že hygiena je jen heslo ze slovníku cizích slov. Tolik vztahovačných nazlobenců jsem dlouho nepotkala.

Máte i pořad Jak ušetřit. Vnímáte český národ jako národ šetřílků nebo jsme na tom podle vás pořád dobře v porovnání třeba s USA, kde kdo nemá slevové kupony, jako by nežil?

Češi milují slevy, mě nevyjímaje. Nejedu sice pro jogurt na kraj města – umím si spočítat, že za tu dobu vydělám víc, když budu raději pracovat – ale včera jsem taky dítěti řekla, že tu mikinu, kterou si přeje, koupíme až v prosinci, kdy jsou slevy. Ale je pravda, že na slevových portálech zásadně nenakupuju. Tam mám pocit, že vás to automaticky hodí do zákazníka druhé kategorie. Koupíte si pobyt v hotelu – ale oni vidí, že přes ten portál a podle toho se k vám chovají. Žádná sleva není zadarmo.

Vaším dalším pořadem je Noční směna s Adélou. Řeknete nám o něm něco víc?

Je to můj vysněný projekt a já jsem věčná lidem z Mall.tv, zejména Lukáši Záhořovi, že měli odvahu do toho se mnou jít. Jsem dvanáct hodin ve studiu se svým hostem – live přenos je exkluzivní, po přenosu už není nikdy k vidění celý a vznikne sestřih toho nejlepšího – takové best of noční směny. Teď jsem měla první díl, kde byla hostem úžasná výtvarnice Léna Brauner, pozvala jsem jí jako překvapení na chvíli Kapitána Dema (hudebník Jiří Burian – pozn. red.) a byla to skvělá, dlouhá, naplněná noc. Moc se těším na sestřih. Už mám spoustu hostů do dalších dílů a děsně se na to těším.

Taky vystupujete veřejně, třeba v Na Stojáka!, k tomu je potřeba dost odvahy. Jste typ, který se rád ukazuje a nebojí se mluvit na veřejnosti, nebo bylo potřeba na sobě hodně zapracovat? Či je to pokaždé jiné – podle nálady?

Odvahu mám, to bych to jinak nedělala. Jsem stydlivá, před vystoupením občas i nervózní, někdy utahaná, třeba i smutná, ale jakmile vyjdu na jeviště, všechno se obrátí, nastoupí adrenalin a já si to naprosto užívám. Miluju improvizaci, kontakt s diváky, je to skvělá práce.

Jste také překladatelkou, a to z nizozemštiny. Cítíte, že jsou právě v Holandsku lidé otevřenější?

Holanďané nežili čtyřicet let pod nadvládou komunismu, který udělal v Češích strašnou paseku. Lidé tam nejsou o mnoho tolerantnější než my, ale jsou dál. Co je u nás téma dnes, oni řešili před mnoha lety. Také jde o to, jak se věci lidem komunikují. V Holandsku nejsou neziskové organizace sprosté slovo. Na pomoc slabším se dává spousta peněz a lidé si uvědomují, jak moc je to potřeba.

Napadlo vás někdy vydat vlastní knihu? Pokud ano, o čem by byla?

Už mě to napadlo, ale ještě je čas. A samozřejmě by byla o tom nejzajímavějším… Takže o mně, haha. Nikdy jsem neměla bujnou fantazii a nevymýšlela si fiktivní postavy a jejich příběhy. Vždy jsem brala vše skrz sebe a reagovala na situace, které jsem potkala. Takže psát o sobě je pro mě naprosto logické. A vyjadřuju se prostřednictvím humoru, takže stand-up je aktuálně naprosto ideální prostředek.






architektura auta basket bike cestování design fashion filmy fitness fotografie graffiti hry hudba knihy komiksy kosmetika lifestyle mma MY BODY MY HEROES MY LIFE MY SOUL osobnosti ostatní sporty pozvánky reporty rozhovory seriály skate sneakers snow soutěže technologie tetování výstavy water zdravě