Kristián Mensa: Nakoukl jsem do světa baletu


V červnu v Praze odstartoval první den festivalu tance, pohybového divadla a nového cirkusu KoresponDance. Diváci zhlédli světovou premiéru, první uvedení nového sóla Evy Urbanové a nechyběl ani tradiční taneční battle pod vedením multitalentovaného tanečníka, ilustrátora a ambasadora festivalu – Kristiána Mensy. Při této příležitosti jsme Krise vyzpovídali. Povídali jsme si o životě tanečníka, přátelství, odpočinku, ale i o jeho plánech do budoucna.

Čím vás KoresponDance nejvíc baví a proč jste spojil síly zrovna s tímto festivalem?

Kristián: Nejvíce mě na festivalu baví asi ta mezinárodnost a to, že ten nejdůležitější jazyk na KoresponDance je tanec.  Já se na tomto festivalu cítím jaksi globálně a nemusím myslet na to odkud jsem, kam zapadám, kam nezapadám, kdo je jiný, kdo je stejný, ale mám pocit, že všichni lidi, kteří tam jsou, jak diváci, tak tanečníci spolu komunikují a mají spolu pěkný vztah. Dalším faktorem, který mě baví je uvolněná atmosféra, a to že si jak organizátoři, tak tanečníci na festivalu na nic nehrají, a i když je to opravdu velká světová událost, tak je tam stále hlavní myšlenkou skromnost a to, aby si lidi festival užili. S KoresponDance jsem se spojil vlastně náhodou, protože se mi ozvala agentura, jestli bych nechtěl festival více sdílet na sociálních sítích, spolupráci jsem si ale tak oblíbil, že ani nemyslím na to, že pracuji, nebo dělám něco pro někoho, dělám to z vlastní iniciativy a vychází to ze srdce.

Cítíš se víc jako tanečník, nebo performer?

Kristián: Přiznám se, že slovo performer ani nepoužívám, protože člověk je tanečník a ať už tancuje sám, s kamarády, na ulici, nebo vystupuje v divadle, tak stále vystupuje buď před sebou samým, nebo před publikem. Někdo by mohl říct, že když člověk tančí, vystupuje před bohem, nebo před nějakou vesmírnou sílou, takže se přiznám, že slovo performer ani nepoužívám, protože je tajně skryto ve slově tanečník.

Je mezi tanečníky rivalita? Pociťujete ji?

Kristián: Tak samozřejmě fancy rivalita je, hlavně když se jedná o soutěž, kde člověk může něco vyhrát, nebo se může umístit. Při tanci má každý svůj vlastní jazyk, takže pochopitelně každý věří v to, že mluví tím nejlepším jazykem, takže často je zajímavé, že se v battlu potkají dva tanečníci, kteří tancují úplně jinak, ale každý tak moc věří v to, že to dělá správně, že je vždycky zajímavý ten výsledek. Potom jsou zase události, nebo tréninky kdy člověk cítí, že může být sám sebou, nemusí soutěžit, nemusí nikam pospíchat, nemusí udělat všechny triky v jednom vstupu. Tyto akce mám rád, kde je uvolněná atmosféra a kam lidi jdou hlavně proto, aby si zatancovali a viděli se s ostatníma, než aby vyhráli, ale to je nastavení každého člověka. I když se jedná o velkou světovou akci tak tam člověk může jít s pocitem, že si jde jenom zatancovat.

Máte mezi tanečníky opravdové přátele?

Kristián: Tak samozřejmě, já bych dokonce řekl, že mí nejlepší přátelé jsou tanečníci, protože mám pocit, že tanečníci opravdu znají sami sebe, znají slova jako je upřímnost a frázi být v daný moment na daném místě. Opravdu oceňuji, že tanečníci znají pojem naslouchat, protože jsou zvyklí koukat se na ostatní tanečníky a sledovat je, jak tancují. Aby člověk sledoval jiného tanečníka, tak opravdu musí naslouchat a musí nahlížet nad toho druhého člověka ne s myšlenkou: jak zatancuju, jak budu tancovat, co mám udělat v dalším vstupu, ale opravdu sledovat tanečníka s tím, jak tancuje, jak se cítí, co tím tancem chce říct atd. Takže řekl bych, že skrz tanec jsem si opravdu našel pravé kamarády, a dokonce i přítelkyni.

Jaký byl největší počet účastníků, které jste na battle měl?

Kristián: Já si myslím, že to byla Eurovize v roce 2018 kdy jsme s mým bratrem Markem a zpěvákem Mikolasem Josefem vystupovali v Lisabonu a celou akci dohromady sledovalo asi 186 mil. lidí.

Umíte baletit?

Kristián: Zrovna před dvěma týdny jsem byl na takovém workshopu a každé ráno jsme měli hodinu a půl baletu, takže jsem se nějaké základy naučil. Byla to pěkná zkušenost, díky které jsem si zesílil nohy a vyrovnala se mi páteř, takže nejspíše s různými pohyby z baletu budu pokračovat.

Jak vaše tělo snáší tento fyzický, nikdy nekončící maraton? Měl jste někdy únavové zranění?

Kristián: Tak samozřejmě za tu dobu jsem se naučil, jak trénovat, taky jsem se naučil že naše tělo by se dalo přirovnat ke skleničce. Pokud jdu na trénink a nezahřeju se tak jsem jako sklenička.  Pokud skočím na ruku, nebo spadnu na záda tak je velká pravděpodobnost, že se roztříštím. Ale pokud se na tréninku rozehřeju, aspoň deset, patnáct minut tím, že budu tancovat na nohách, udělám různé cviky, protáhnu si nohy, tak se pomalu ze skleničky stane taková guma. Pokud hodíte gumu na zem tak se s ní nic nestane, protože je flexibilní. Naučil jsem se, že zahřát se je opravdu důležité, aby moje tělo bylo připravené na všechny ty pohyby. Po tréninku je pak důležité mít zase moment oddechu, protáhnout se, udělat dlouhé, klidné pohyby, aby se to tělo zase uklidnilo.  Trvalo mi nějaký čas, než jsem se tohle vše naučil. Breaking což je tanec, který dělám je dost atraktivní a často když člověk přijde na trénink tak má nutkání hned začít trénovat, hned začít dělat triky, protože ten adrenalin, hudba a ti lidi na tom tréninku ho k tomu podvědomě motivují. Naštěstí musím zaťukat, že zatím to moje tělo zvládá dobře a žádné velké zranění jsem neabsolvoval. Mám jen menší problém s koleny a zády, ale začal jsem dělat aktivitu pilates, takže se snažím v klidu si vyrovnat všechny části mého těla. Samozřejmě je potřeba tanec vybalancovat i jinými aktivitami, jako je jízda na kole, chůze, klidné dýchání a tak podobně.

Máte nějaký rituál, který před každým vystoupením realizujete?

Kristián: Ano vlastně mám. Často jsou ty taneční akce opravdu „nabombené“. Je tam hodně lidí, hodně světel, a taky hlasitá hudba, takže často abych se naladil sám na sebe tak opravdu opustím to místo, kde se ten battle pořádá a jdu třeba na ulici, najdu si nějaké místo, kde jsem úplně sám a chvilku stojím, dýchám, občas si vezmu sluchátka a pustím si klasickou hudbu, abych se naladil na úplně jiný styl. Tady ten menší rituál, kdy jsem úplně sám mi často pomůže naladit se sám na sebe a pak s velkou energií vběhnu opět na místo konání té taneční soutěže a mám klidnou a vyrovnanou energii, protože jsem celou dobu nebyl obležen tím hlukem, ale našel jsem si chvilku ticha, což mi často velice pomáhá.

Jak vlastně relaxujete?

Kristián: To je dobrá otázka, protože se teprve relaxovat učím. Přiznám se, že jelikož se věnuji ještě výtvarnému umění, tak pokud netancuji, kreslím. Do toho studuji vysokou školu, takže mám opravdu hodně práce. Rád se učím jazyky, momentálně studuji ruštinu a němčinu, pokud se tedy neučím ve škole, najdu si nějaký čas na jazyky. Pomalu se učím relaxovat tak, abych opravdu nedělal vůbec nic. Musím říct, že velkou překážkou jsou technologie, které nás nutí tu obrazovku neustále zapínat. Stále kontrolovat co je nového, naši oblíbenost, ale snažím se s tím mým dopaminem, co mám v hlavě něco dělat a nemít tolik vjemů kolem sebe a opravdu relaxovat.

Jste trémista? Jak bojujete s trémou/nervozitou?

Kristián: Myslím si, že tréma je něco, co se člověk může odnaučit a s čím může bojovat. Dříve jsem opravdu trému měl a když jsem například vystupoval, hrál jsem na klavír, zpíval, nebo jsem chodil do divadla na dramatický kroužek se kterým jsme vystupovali. I když jsem věděl že naše představení je kvalitní a opravdu jsem cvičil, tak jsem byl vždy nervózní a moje tréma často zničila mou celoroční píli, takže jsem si uvědomil, že člověk má skoro i na výběr, a pokud trénuje celý rok, tak nemůže dopustit, aby se díky pocitu studu rozpadlo to, na čem pracoval celý rok.  Postupně jsem s trémou začal bojovat. Začal jsem hledat tu energii v obecenstvu a uvědomil jsem si, že když se podívám do očí obecenstva tak jsou všichni klidní, koukají na mě s takovým nadšením, a tím jsem zjistil že vlastně nemusím být nervózní a můžu se začít dívat lidem do očí, jako kdybych s nimi mluvil.  Nejednou jsem se třeba začal smát, protože jsem viděl že se někdo směje na mě. Tento kontakt s obecenstvem mi pomohl, jelikož to nebylo o tom dělat, že obecenstvo neexistuje. Naopak jsem si plně uvědomil, že mi ti lidé posílají energii a sílu.

Co byste poradil někomu, kdo se chce živit tancem, ale neví, jak na to?

Kristián: Nevím, jestli jsem ta správná osobnost, abych věděl odpověď na tuto otázku, protože já se stále ještě neživím tancem, jsem stále ještě student a například finančně mám i jiné zdroje příjmu, ale pár důležitých věcí určitě je. Důležitý je trénink a autenticita, aby se člověk snažil najít svou autenticitu, není to něco, co člověk má hned. Je to v člověku, ale musí to oprášit a musí zjistit v čem je autentický a poté se na ni zaměřit a vážit si jí. Dále je důležité naučit se, jak se inspirovat, ale tak aby člověk nekradl ostatním tanečníkům pohyby a styl. Protože i tady v česku vidím, že hodně tanečníků tancuje jako někdo jiný. Další věc je být aktivní, takže pokud jsou taneční události, tak na ně jezdit. Pamatuji si doby, kdy jsem skoro každý víkend jezdil. Vždycky jsem si našetřil pár stovek, koupil jsem si jízdenku do Německa, Rakouska, Lucemburska, nebo do Spojených států. Našetřené peníze jsem tak investoval do výletu a věděl jsem, že se mi to vrátí, protože tam potkám nové lidi, ti uvidí, jak tancuju a třeba z toho něco bude. Začal jsem si tak příst lidskou síť kontaktů a poté jsem začal mít i různé příležitosti a pozvání od lidí, které jsem právě potkal na zahraničních akcích. Takže samozřejmě člověk nesmí sedět doma a přemýšlet, ale musí udělat prvních pár kroků a spolu s tréninkem, autenticitou a s jakousi cestovatelskou aktivitou určitě přijde moment, kdy se to člověku vrátí.

Kde se vidíte za deset let?

Kristián: Vidím se jako stabilnější člověk, ne tak rozlítaný, ne tak chaotický. Často cítím, že mám velmi chaotický život a skáču od jednoho k druhému, což není příjemný pocit a cítím že mi to nedělá dobře. Chtěl bych najít rovnováhu a chtěl bych vědět a být si jistý, že to co dělám, je to co chci dělat a nedělat k tomu ještě dalších sto věcí. Pravděpodobně bych v té době chtěl mít už i rodinu a předávat své vědomosti nějakému dítěti, ale to je samozřejmě ještě daleká budoucnost, takže momentálně se musíme zaměřit na to co máme tady a teď.

foto: prkonektor.cz






architektura auta basket bike cestování design fashion filmy fitness fotografie graffiti hry hudba knihy komiksy kosmetika lifestyle mma MY BODY MY HEROES MY LIFE MY SOUL osobnosti ostatní sporty pozvánky reporty rozhovory seriály skate sneakers snow soutěže technologie tetování výstavy water zdravě


Jóga-Trip - cestování a pobyty s jógou Surf-Trip - surf, jóga a aktivní dovolená Sea You House - surf&jóga ubytování na Srí Lance Banger - magazín rapu, streetu a urban kultury Yezede s.r.o. - eventová agentura Neverdie - vše, co musíš vědět LV Print - tiskárna s třicetiletou tradicí