Jen málokdo si nevšiml, že se na pražských náplavkách začíná dít něco velkého. Oba břehy Vltavy se dostaly do rukou architekta Petra Jandy ze studia brainwork, a vznikl tak projekt, který nemá ve světě konkurenci. Zasáhnout do takového místa, zrenovovat ho a posunout o několik levelů dál, zatímco to vypadá jako by to tam tak vypadalo odjakživa, je umění. A nejen o něm jsme si spolu popovídali.
Dnes je to přes deset let, co se začaly polomrtvé pražské náplavky probouzet k životu. Jak byste zhodnotil jejich stav předtím a co vedlo k jejich revitalizaci?
Po povodni, která se Prahou prohnala v roce 2002, to byla docela opuštěná místa a nic zvláštního se tady nedělo. Já se k nim dostal díky předchozí zkušenosti, kdy jsem pracoval s Ivem Slavíkem, který nyní provozuje (A)VOID Floating Gallery. Společně jsme se snažili v Kateřinské zahradě na Praze 2 vybudovat sculpture park, ale bylo velmi vyčerpávající každoročně zajišťovat souhlas s instalacemi. Proto jsme hledali nový veřejný prostor, kam bychom se mohli posunout, a shodou okolností z toho vyplynuly právě náplavky. V roce 2008 vznikla jedna větší instalace s doprovodným programem a následně jsme si uvědomili, že je to hrozně zajímavé místo a je škoda, že je takto hybernované. V té době dělala správu náplavek firma, která vyhrála výběrové řízení se záměrem vybudovat na náplavce parkoviště. To se nám zdálo naprosto neuvěřitelné a začali jsme pracovat na postupné kulturně-architektonické revitalizaci.
Jak začal vznikat fenomén náplavek?
Potenciál náplavek se začal objevovat, když jsme uspořádali první výstavy soch a vernisáže, doprovázené živými vstupy divadla a hudby. Postupně se ze vzniklého propojení genia loci a kulturní vrstvy začalo stávat velké téma. Již od začátku jsme také uvažovali, jak do organismu náplavek zapojit prostory kobek – náplavky samy o sobě jsou promenádou, veřejným prostorem, kterému chybí nějaké zázemí pro výstavy standardnějšího typu či kavárny. Pravidelnost výstav a vernisáží začalo doprovázet občerstvení, lidé začali na náplavku chodit častěji, a vznikl z ní fenomén.
Jaká byla cesta k realizaci?
Aktivity na Rašínově nábřeží se postupně začaly rozvíjet, spolek Archetyp začal pravidelně každou sobotu pořádat farmářské trhy, přišel Bajkazyl a aktivity dalších lidí. Postupem času, jak se staly náplavky velmi populárními, začaly trochu přerůstat samy sebe. Přibyly lodě postavené hlavně na občerstvení a vše se dostalo do fáze, kdy začala být náplavka na Rašíňáku přetížená. Myšlenka architektonické revitalizace se postupně etablovala, byla mnohokrát prezentována a my jsme se postupně dostali k rozpracování návrhu naší vize skrze výzvu na zpracování systému toalet. Následně jsme byli osloveni, abychom navrhli koncepci celkové revitalizace. Kromě nové podoby kobek jsme tak začali řešit infrastrukturu náplavky, doplnění mobiliáře, terminál lodní dopravy, plovoucí lázně a řadu dalších věcí.
Přesto, že jste řadu návrhů dělali již před lety a nějaká větší změna na sebe nechala poměrně dlouho čekat, se dá dnes mluvit o velkém pokroku.
Od roku 2017 pracujeme na všech tématech velmi intenzivně a pokoušíme se je dostat do života. Jsme teď v pomyslném bodě konce první fáze, kdy se na Rašínově nábřeží otevřelo šest velkých kobek s kruhovými okny a na Smíchově pak dalších třináct. Během zimy by měly přibýt další tři kobky s veřejným WC a samostatně stojící sestavy kabin na Rašínově nábřeží a měly by se začít přestavovat kobky na Dvořákově nábřeží.
V říjnu proběhly Dny otevřených kobek, kdy se mohla veřejnost poprvé podívat na výsledek vaší práce. Jaké to je vidět svou vizi najednou zhmotněnou?
Myslím si, že se to povedlo velmi nekompromisně. Máme z toho velkou radost, považujeme tento projekt za ukázku přístupu, jak navazovat současnou vrstvou na historické prostředí Prahy. Není totiž běžné, aby ve veřejném prostoru a s veřejným financováním vznikaly realizace, které sebevědomě mluví současnou architektonickou řečí. Jsem moc rád, že se k výsledku radnice hlásí.
Přesto, že se mluví zejména právě o kruhových kobkách, na Smíchově vznikly také velmi unikátní prostory. V čem se od Rašínova nábřeží liší a čím jsou výjimečné?
Největší rozdíl je v tom, že tam nejsou tak velké vstupy, nenajdete zde výrazná kruhová okna. Řešení vstupů je více skulpturální. Dveře tvoří efekt nálevky umožňující vplynutí prostoru náplavky do interiéru, v létě se tak dají kobky otevřít úplně. Smíchovské kobky mají malá okýnka a nejsou to zaklenuté prostory. Moc se neví, že mají smíchovské kobky takový prostorový rozsah a my se moc těšíme, až s nájemci celý prostor ožije a doplní náplavku Rašínova nábřeží.
Vaším cílem je, aby byly kobky v provozu po celý rok. To s sebou přináší ale i nějaký individuální systém vytápění. Jak je to v kobkách vymyšleno?
Rozdíl je v tom, že nemůžete kobky standardně tepelně zaizolovat, naopak využíváte charakter a akumulační efekt sklípku. Teplota se postupně nabíjí do stěn a masy materiálu za nimi a pak se vyzáří zpátky do interiéru kobek. V kobkách jsme nainstalovali systém podlahového topení kombinovaný se vzduchotechnikou s rekuperací a infrazářiči, které vytváří okamžitý efekt zahřátí. Pomocí těchto možností dochází k vyvážení okamžitého a dlouhodobého účinku, který se bude nahřátím stěn stupňovat. Letošní sezóna ukáže testováním budoucí nastavení provozu.
Co dalšího by se mělo v blízké budoucnosti změnit?
Na Smíchově již jsou dvoje nové veřejné toalety a na Rašínově nábřeží jdou nyní do realizace další tři. Postupně dochází k zasíťování inženýrskými sítěmi. Prozatím probíhá revitalizace zejména těchto dvou náplavek, ale navazovat bude také náplavka na Dvořákově nábřeží. Ta je trochu jiná, nemá tolik nábřežních prostor uvnitř, použitelné jsou jen čtyři, které budou sloužit převážně jako toalety a spíše budou doplňovat nábřežní a plovoucí část. Na Rašínově nábřeží se pak chystá terminál pro lodní dopravu a lázně pod Vyšehradem. Historie občanských plováren je v Praze bohatá a rádi bychom se k této tradici vrátili s přesahem mimo letní sezónu.
Jaké plánujete další realizace?
Děláme celé spektrum architektonických zadání, dokončujeme několik obytných projektů, rodinnou vilu, penthouse, loft, dům v krajině. Připravujeme stálou expozici Lidé do Národního muzea, která bude otevřena v roce 2021. Snažíme se opět o autenticitu a vysokou kvalitu architektonické i audiovizuální stránky, tak abychom co nejlépe předali obsah expozičního sdělení. Pracujeme na systému heliportů na blízkém východě a dalších projektech.
