Kdybychom hledali osobnost, která v sobě nese kontinuální zkušenost pouličního umění posledních padesáti let, asi bychom sotva došli k jinému jménu než Martha Cooper. Takhle dáma, která od 70. let do dneška intenzivně a bez přestání sleduje, dokumentuje, propaguje a miluje urban chaos, se dočkala za svého života pomníku: celovečerního dokumentu o svém životě a díle, který natočila o čtyřicet let mladší dokumentaristka Selina Miles. Film pod názvem Martha: the picture story bude uveden v rámci festivalu nezávislých filmů Tribeca na konci dubna na Marthině domovském Manhattanu.
Životopis
Martha Cooper se narodila v Baltimoru a v jejím životě hrála odmalička hlavní roli fotografie. Po studiích krátce pracovala pro několik časopisů, cestovala a fotila všechno kolem sebe – od humanitární mise v Thajsku po tradiční tetování v Japonsku.
Osudovým se jí stalo setkání s první vlnou graffiti v New Yorku sedmdesátých let: skamarádila se s writers ze sousedství a v euforii z nové dimenze svobody je fotila, jak malují na zdi a metra. Už v roce 1984 vydala s Henrym Chalfantem svou dodnes nejznámější knihu The subway art, která se dočkala mnoha superlativ i dotisků.
Stále fresh
Podoba, podmínky i sociální kontext graffiti se od tohoto pionýrského pravěku změnily k nepoznání, Martha ovšem ani na vteřinu nesundala prst z tepu doby. Snad i díky studiu antropologie vyniká schopností a smyslem pro bytí „ve správný čas na správném místě“ – tam, kde se něco děje. Jako když například o řadu let později dokumentuje graffiti boom v Jihoafrické republice (kde mimochodem zásadní inspirační zdroj je její vlastní kniha).
Poslední výrazný signál, že slovo důchod nemá ve slovníku, vyslala Martha minulý rok – kousek od našich hranic, v Berlíně. Spojila síly s 1UP crew, jednou z nejaktivnějších graffiti smeček na světě, a výsledkem jejich spolupráce byla výstava v galerii Urban Spree, video a knížka, vše pod názvem One week with 1UP. Divák s otevřenou pusou sleduje bělovlasou babičku, jak ve svých sedmasedmdesáti letech (!) leze na střechy i pod vlaky nebo si rozesmátá obvazuje zakrvácenou ruku roztrženou o ostnatý drát. Pochopitelně, že v konfliktu s policií se Martha dere dopředu a mává visačkou press tak dlouho, než writers stihnou utéci.
Na druhé straně
Ms. Cooper je živoucím důkazem, že nic jako hranice neexistuje – od momentu, kdy jako bílá holka z univerzity zapadla do subkultury gangů a partiček kolem hip hopu, až do dneška, kdy jako ctihodná starší dáma přilévá olej do ohně a prolézá berlínské podzemí s kluky, kteří by mohli být jejími vnuky. I díky tomu bychom sotva našli někoho, kdo požívá takové úcty a respektu po celém světě v kruzích zasvěcenců, kde je právě respekt nejvyšší hodnotou. Jen pro pořádek připomeňme, že Martha byla hostem i v Praze: v roce 2013 měla v (již zbořené) galerii Trafačka výstavu Martha Cooper Files, která byla pro místní komunitu minimálně událostí roku.
Je evidentní, že kdyby někdo chtěl shrnout životní příběh této ikonické fotografky, formát celovečerního filmu by mu sotva stačil. Ve filmu Martha: the picture story se můžeme těšit hlavně na reflexi samotné hlavní hrdinky, která se v podzimu kariéry ocitá na druhém konci objektivu, než byla dosud zvyklá. Sama přiznává, že jí tato změna nebyla dvakrát příjemná. A při tom těšení si můžeme tiše přát, aby nám čas byl nakloněn a my se dočkali třeba ještě jedné návštěvy této legendární grandma’, díky jejímuž foťáku se dochovalo množství vzpomínek a dokumentace, které nám dnes připomínají, jak to všechno začalo.
