Rozhovor se surfařem Otmarem Olivou: Všichni na mě koukali jako na blázna


Otmar Oliva

Se surfařským prknem si potykal v době, kdy měli o jeho existenci ponětí možná tak fanoušci Pobřežní hlídky. Tehdy si Otmar Oliva ale ani zdaleka nemyslel, že by okusil vlny většiny surfařských rájů. A co víc, že by za pár let surfování dokonce vyučoval. Dnes se svou sestrou Terezou organizuje surfové kempy po celém světě a nedávno získal ve francouzském Seignosse titul Mistr České a Slovenské republiky v surfování.

Moc gratuluji k titulu! Co pro tebe toto vítězství znamená?

Díky za gratulaci. Vítězství v Česko-Slovenském surfovém mistrovství je na jednu stranu super, moc mě to těší a mám z toho radost. Na druhou stranu jsou to závody, které ve světovém měřítku surfování nic moc neznamenají a s profesionálními surfaři ze zemí, které mají oceán, se opravdu zatím porovnávat moc nemůžeme. Pravdou ale je, že úroveň českého a slovenského surfování se každým rokem zvedá a někteří naši surfaři jezdí už na velmi dobré úrovni i přesto, že pochází ze země, která nemá oceán. Tohoto mistrovství jsem se už párkrát zúčastnil a nejlépe jsem se umístil zatím na druhém místě, nebo v semifinále. Tak jsem rád, že letos to konečně bylo místo první.

Máš na svém pomyslném bucket listu i nějakou další závodní metu?

Závodní zrovna ne. Přestože jsem teď vyhrál toto mistrovství, nejsem závodní nebo soutěživý typ. Závodů se zúčastňuji v podstatě shodou okolností. V době, kdy to probíhá, se na stejném místě a ve stejnou dobu koná také náš surfový kemp Surf-Trip, kde děláme jógové a surfové pobyty pro rodiny s dětmi. Takže se zúčastňujeme závodů, jen když nám na to vyjde čas a odskočíme si od našich „pracovních povinností.“ Loni se takto stala mistryní v surfování v kategorii holek má přítelkyně Lenka. Závod vnímám jako dobu, kdy si jdu prostě zasurfovat, a ne s někým o něco soupeřit, a byl bych rád, aby to takto i zůstalo. Navíc mě poslední rok trápila samá hloupá zranění. Zánět ramene, kterého se mi nedaří zbavit, anebo podvrtnutý kotník, takže mým cílem je se dát dohromady, být fit, zdravý a dělat co mě baví.

Teď učíš lidi surfovat v rámci surfového kempu nebo si užíváš chvíli volna?

Právě tyto dny ve Francii kousek od místa, kde bylo toto mistrovství, probíhá náš velmi zajímavý projekt, kterému říkáme Surf-Trip Surf Academy, který je zaměřený jak na začátečníky, tak pokročilé surfaře, kteří chtějí načerpat co nejvíce znalostí od zkušenějších surfařů. Je to pobyt nabitý nejen surfováním, ale také přednáškami a workshopy. Jsem docela rád, že si lidé začínají uvědomovat, že surfování není jen o tom, co ve vodě dělají, ale také o znalostech oceánu a celkově surfové kultuře. A toho volného času bohužel moc není, to je pravda. Surf-Trip byl koníček, který se nám maličko za těch dvanáct let, co jej děláme, rozrostl, a v podstatě všechen volný čas spolkl. K tomu, že učíme lidi surfovat, máme se sestrou Terkou eventovou agenturu, která nás živí, a je to naše hlavní práce. Sám se divím, jak se nám to daří kombinovat, ale nějak to jde. Hlavně díky všem super lidem, kteří s námi pracují ať už v agentuře, nebo v Surf-Tripu.

Mohl bys mi Surf-Trip víc přiblížit?

Surf-Trip vznikl před dvanácti lety a první destinací byla Francie. Byl to nápad mé sestry Terky, a já se k tomu přidal o rok později. V počátku bylo cílem ukázat mladým lidem z Čech a Slovenska, co surfování je, a přiblížit jim lifestyle s ním spojený. Postupně, jak rostl zájem a lidi s námi začali jezdit opakovaně, jsme začali přidávat další destinace. To jsem měl právě na starosti já. V dnešní době je už jednoduché otevřít internet, a vše si googlovat, ale před deseti lety ani ve světě surfing tak moc rozšířený nebyl, jako je teď. Takže jsme si vytipovali zemi, ověřili dostupnost, dobu sezóny a na vlastní kůži vyrazili vše ověřit, prozkoumat a domluvit a na základě toho vytvořili koncept, jak by to mohlo v dané zemi fungovat.

Do kterých destinací se s vámi mohou lidé vydat za surfem?

Každá destinace, kterou máme, je specifická a odlišná. Právě na té pestrosti si zakládáme. Více jak šedesát procent lidí jezdí opakovaně, právě díky tomu, že se jim líbí, jak to děláme a jak je vše zajištěno. Také se podívají do zemí, kam by jen tak sami asi nejeli. V tuto chvíli s námi mohou vyrazit ať už surfovat, nebo cvičit jógu do sedmi zemí světa, kterými jsou mimo Francie také Španělsko, Kanárské ostrovy, Dominikánská republika, Bali, Srí Lanka a Maledivy. Každopádně všechny destinace a místa jsou založeny na tom, že nikoho jen tak někam „neposíláme“, jako například cestovky, ale všechna místa jsou naším vlastním produktem, a vždy jsme tam společně s lidmi. V tuto chvíli se zaměřujeme stále na mladé lidi, ale také na rodiny s dětmi, jógové pobyty, nebo pobyty pro singles, kteří hledají partu na cestování.

Kolikrát do roka jsi na vlnách?

To se odvíjí od toho, kde je potřeba být. V loňském roce jsem byl hodně na Srí Lance, kde jsem toho ale moc nenasurfoval, protože jsme se tam pustili do stavby vlastního surfhousu, tak jsem tam na tom část roku pracoval a na vše dohlížel. Do toho jsme měli hodně zakázek právě v té eventové agentuře, takže loňský rok pro mě moc o surfování nebyl. Pokud jde ale vše podle plánu, tak trávím zimu na Srí Lance a léto ve Francii. Dále se starám o surfové pobyty na Maledivách, které jsou naprosto TOP! Za jeden pobyt tam nasurfuju tolik, co za celý rok jinde. Asi poměr doby, co jsme v Česku a u oceánu, je tak půl na půl. Rádi bychom přidali další destinaci, jen se nám to tam nedaří nějak časově namáčknout.

Kdy jsi začal surfovat?

Oba jsme začali tak nějak nezávisle na sobě. Terka se začala plácat v Itálii, a já s naším dalším bráchou Ondrou na východním pobřeží USA, kde jsem v létě v jedné restauraci u pláže pracoval v kuchyni.  Co ale bylo společné jak u nás, tak u Terky, tak to, že jsme moc nevěděli, co děláme, a surfováním bych to teď už nenazval. To, co nám trvalo celé léto, abychom se na surfu naučili, zvládnou lidi u nás na kempu během dvou dní. Opravdu. U surfování je role instruktora opravdu zásadní a má smysl i pro pokročilé surfaře. To právě bylo asi zlomové i v surfování u mě. V začátku pro nás ve Francii pracoval Daniel Carluchi, což byl velmi dobrý surfař z Itálie, a u něj jsem viděl, že když se chce, tak to opravdu jde. Do toho jsem začal chodit cvičit pádlování na surfu u nás na vesnici na rybník, kde na mě všichni koukali jako na blázna, ale díky tomu jsem získal cit k vodě a surfovému prknu a najednou to v oceánu začalo jít.

Máš z vln a oceánu respekt?

Podle mě ten, kdo nemá respekt k vlnám a oceánu, nemá vůbec ve vodě se surfem co dělat. Vím, že to zní docela tvrdě, ale hlavně pro nás „suchozemce“ ze srdce Evropy je to velmi důležité. Oceán je živel, který je nám naprosto cizí a my k němu musíme podle toho přistupovat. Z tohoto důvodu vznikl právě projekt Surf Academy, abychom tohle předali dál lidem. Když někdy vidím, jak hloupě a nebezpečně se lidi dokáží ve vodě chovat, tak nestačím kroutit hlavou. Nejhorší na tom je, že oni ani neví, že něco dělají špatně nebo nebezpečně, dokud ta situace nezačne být opravdu nebezpečná. V několika takových situacích jsem se sám ocitl. Každý surfař je zná, protože to k surfování patří. Důležité ale je o nich vědět a ideálně jim předcházet. A když nastanou, vědět, co dělat a jak se zachovat.

Co pro tebe surfování znamená? 

Surfování je pro mě zábava, relaxace a odpočinek. Po dobrém surfování se člověk cítí skvěle, je nabitý pozitivní energií a skvělou náladou. Toho je ale během našich surfových pobytů bohužel čím dál tím míň. Tím, jak se nám kemp rozrostl, přibyla také odpovědnost a hlavně nám dochází čím dál více, že někdo nám svěřil peníze, aby měl super dovolenou. Takže na prvním místě je surfování nebo pobyt klientů a pak až my. Takže už se z toho pomalu práce stala, která nás ale baví. Jak říkáme, i „škaredý den na pláži je pořád lepší než hezký den v kanceláři.“

Jak ti jde práce v digitálním marketingu?

Digitálnímu marketingu, který je nyní velmi módní a dělá jej každý, kdo více cestuje, jsem se nikdy nějak moc nevěnoval, i když si to hodně lidí myslí, když mě vidí pořád vysedávat u počítače. Věnuji se především produkci a eventům v naší eventové agentuře, kde dělám tak nějak všechno. Vymýšlím kreativu eventu, dělám projektový management a pak i samotnou exekuci. Díky tomu hodně cestuji, protože mám takový zlozvyk, že to, co si vymyslím, si musím také sám ohlídat, že to bude tak, jak jsem to navrhl. Taky se mi několikrát stalo, že jsem byl například na Srí Lance, klient zavolal, že má pro nás urgentní zakázku, a tak bylo nutné v krátké době překopat program, koupit letenku a do tří dnů už pracovat na eventu v Praze.

Považuješ i učení surfování za svou práci?

Vyučování surfování asi jako práci vůbec nevnímám a nevím, zda-li někdy budu. Je to prostě věc, co k tomu, co děláme, nějak patří. Jedna věc je práce „kolem“ a druhá samotná výuka na ve vodě. Jsem rád, když mám na lekci lidi, kteří mají zájem a opravdu se to pokouší nějak vstřebat a pak zkoušet. Je pravda, že někdy si musím připomínat že „i tato část je vlastně práce“ a lidi nám platí a něco očekávají. Je super, když mám pak šikovné lidi, co si nechají poradit a jde jim to. To pak není práce, ale zábava. Naopak ale když mám lidi, kteří dávají najevo, že to ví lépe a nenechají si poradit, je to opravdu dřina. Úplně super jsou na učení děti, protože ty z toho mají hroznou srandu a vůbec nic u toho neřeší a to se také za práci moc považovat nedá. Nedávno jsme měli také na lekce, které byly v rámci nějaké charitativní podpory, tým sledge hokejistů Sparty, kterým chyběly různé části těla nebo byli ochrnutí, a být s těmito borci ve vodě byl pravdu zážitek.

Jak moc důležité pro tebe bylo udělat si ISA licenci, což je profesionální licence surfařů? 

Než jsem si licenci ISA udělal, tak jsem byl jako asistent během výuky surfování v celé řadě surfový škol, abych načerpal zkušenosti. Po nějaké době jsem si myslel, že už všechno vím, všechno znám a můžu učit sám. Byl jsem ale docela naivní. Pak jsem se odhodlal udělat si tu licenci a složit zkoušky, což byl takový krok do neznáma. Do té doby to nikdo v Česku neměl, a upřímně jsem se bál, že to nezvládnu, že na to nemám. Ten týdenní kurz a instruktorské zkoušky plus několikadenní záchranářský kurz mi úplně otevřely oči. Vše, co jsem do té doby věděl, mi dalo najednou jasný přehled a souvislosti, které jsou v surfování velmi důležité. Došlo mi, že učit nebo vysvětlovat něco bez této licence nebo bez absolvování tohoto kurzu by byl tak trochu podvod na lidi, které chci učit. Tohle si myslím, že platí obecně i u opravdu velmi dobrých surfařů. Jedna věc je umět dobře surfovat a druhá být dobrý instruktor a umět učit.

Poslední dobou stále více Čechů začíná se surfováním. Je i nějaký posun, co se týče licencí? Před nějakou dobou jste byli v ČR dva, kdo ji měl.

Ano, to je pravda. Přibývá jich jako hub po dešti, což je velmi dobře. Dříve v Česku převládala nálada, že učit může kdekdo, a právě naše Surf-Trip pobyty jsme založili od začátku na tom, že všichni, kteří u nás učí, jsou profíci a držitelé licencí. Ostatní česká komunita surfařů nás kvůli tomu měla trochu za blázny, že tím zbytečně rostou náklady, ale čas nám dal za pravdu. Je opravdu velký rozdíl v tom, kdo učí a jak učí a zda-li licenci má, nebo nemá. Kluků a holek, co se stávají instruktory, je opravdu na české poměry už dost, až si říkám, kde se všichni uchytí a co budou dělat. Ona taky představa, že budu instruktor surfování, budu bydlet u pláže, surfovat si a učit za velký peníze, je poněkud mimo. První věc je, že licence stojí kolem třiceti tisíc korun, pak náklady na bydlení u pláže jsou velmi vysoké, učit může člověk jen pod nějakou školou a ti lidi, co se chtějí naučit surfovat, také nepadají z nebe. A hlavně ve chvíli, kdy začnou učit, jako opravdu učit v nějaké škole, zjistí, že surfují všichni ostatní kolem nich, jen ne oni. Nezdá se to, ale každá lekce vezme opravdu dost energie a sil na vlastní surfing už pak moc nezbude.

Kde na světě se ti surfování doposud líbilo nejvíce a kam bys všem nadšencům do vln doporučil si zajet zasurfovat?

Kouzlo surfování je dáno také tím, že je spojeno s cestováním. Každá destinace je jiná, vlny na každé pláži jsou jiné. Každopádně začátečníkům bych doporučil letní destinace, jako je Francie nebo Španělsko. Další, exotičtější místa, jsou v našem zimním období Srí Lanka nebo Dominikánská republika. Bali je především pro více pokročilé surfaře. Co se ale vyplatí, tak v každé té zemi využít služeb nějakého českého surfhousu nebo surfového kempu a nechat si poradit než se začít plácat někde úplně sám. Já osobně jsem se surfem projel téměř celý svět a top destinace pro mě je ta, kde jsme před dvanácti lety začínali – Francie. Hodně surfařů Francii rádo nemá, protože neměli třeba štěstí na podmínky. Ale ty nekonečné písečné pláže, duny a borovicové lesy mají ať už za východu slunce nebo jeho západu neopakovatelné kouzlo.






architektura auta basket bike cestování design fashion filmy fitness fotografie graffiti hry hudba knihy komiksy kosmetika lifestyle mma MY BODY MY HEROES MY LIFE MY SOUL osobnosti ostatní sporty pozvánky reporty rozhovory seriály skate sneakers snow soutěže technologie tetování výstavy water zdravě