Experiment Malý Albert byl vrcholem nelidskosti

Psal se rok 1920 a pokusy na zvířatech byly naprosto běžnou záležitostí skoro každého vědce, který se zabýval jakýmkoliv výzkumem. Experimenty na lidech běžné nebyly a už vůbec nebyly běžné pokusy na dětech, kterým je méně než rok. Toto pravidlo však prolomil John Watson, který právě v roce 1920 takový experiment udělal. Jeho pokus se považuje za jeden z nejodpornějších vůbec.

Určitě znáte experiment ruského vědce Pavlova s jeho psy, které naučil reagovat na zvonění zvonku. Pro Watsona byl Pavlov velká inspirace, ale chtěl zajít o velký kus dál.

John Watson byl zastáncem teorie, že něco jako lidské instinkty nebo vrozené chování v podstatě neexistuje. Tvrdil, že se vše člověk musí naučit v průběhu života, zkrátka že každé vaše chování je možné vysvětlit vaší minulostí. Rozhodl se zkoumat, na jakém principu pracuje lidský strach a jestli je možné ho uměle vytvořit. Obětí experimentu se stalo jedenáctiměsíční dítě, které se údajně jmenovalo Albert, ale později se zjistilo, že jeho skutečné jméno je Douglas Meritte. Watson zřejmě nevěděl, co všechno dítěti tímto experimentem v jeho životě způsobí.

Potkan jako definice strachu

Jak tedy experiment probíhal? Watson posadil “Alberta” doprostřed místnosti. Postupně k němu dával různá zvířata, jako například králíky nebo potkany. Jelikož bylo Albertovi jedenáct měsíců, tak bylo přirozené, že si se zvířaty chtěl hrát a zkoumat je, bylo to pro něj něco nového. Dále k němu dával různé předměty bílé barvy – kostky, umělé vousy a další. V Albertových očích byla vidět radost z hraček, které mu vědec ukazoval.

Watson dal pak potkana znovu k Albertovi a počkal, až po něm dítě natáhne ruce, nebo dá nějaký náznak, že si chce se zvířetem hrát. V momentě, kdy se tak stalo, práskl Watson obrovským kladivem do ocelové tyče, která byla umístěna jen metr za Albertem. Dítě se samozřejmě vylekalo a začalo okamžitě hlasitě brečet, což je samozřejmě naprosto přirozená reakce kojence v jeho věku. Tímhle však pokus nekončil.

Znovu a znovu

Watson chtěl, aby matka dítě přivedla za další tři měsíce. Byla to totiž ideální doba na to, aby malé dítě na experiment zcela zapomnělo. Když ho opět posadil doprostřed místnosti a pustil k němu potkana, v momentě, kdy se dítě pro něj natáhlo, opět práskl kladivem do ocelové tyče. Reakce Alberta byla úplně stejná jak předtím, vylekal se a začal plakat.

John Watson chtěl po matce, aby své dítě opět přivedla, avšak už za dva týdny, matka tak opět učinila a pokus se opět opakoval. Při další návštěvě, když k Albertovi vědec opět pustil potkana, už nemusel praštit do tyče kladivem. Dítě se totiž rozplakalo hned, jak potkana vidělo. Tímto pokusem u malého Alberta totiž Watson vybudoval podmíněný strach, což způsobilo, že si automaticky spojil potkana se zlým zvukem, který se za ním ozval vždy, když na něj chtěl sáhnout.

Ovšem byl tu malý problém, jelikož byl potkan bílý, Albert si spojil škaredý zvuk nejen s potkanem, ale prakticky s každou bílou věcí, kterou viděl. Pokaždé si vybavil otřesný zvuk, který v něm jako v dítěti vybudoval velký strach.

Smutný život 

Watson tvrdil, že by byl schopen malého chlapce strachu odnaučit, ale prý už to nestihl. Prý se o to ale nepokusil. A jak to bylo dál s Albertem? Zbytek života se bál bílých věcí. Dožil se jen šesti let. Nezemřel ale na následky experimentu, nýbrž na hromadění mozkomíšního toku v mozku. Každopádně si asi dokážete představit, v jakém strachu musel strávit zbytek svého krátkého života.

Watson za pokus nebyl nikdy stíhán, ale byl za něj ostře kritizován. Také vás určitě zajímá, jak je možné, že Albertova matka na takovou věc vůbec přistoupila… Dostala za experiment zaplaceno, a to celý jeden dolar.




architektura auta basket bike cestování design fashion filmy fitness fotografie graffiti hry hudba knihy komiksy kosmetika lifestyle mma MY BODY MY HEROES MY LIFE MY SOUL osobnosti ostatní sporty pozvánky reporty rozhovory seriály skate sneakers snow soutěže technologie tetování výstavy water zdravě