Mám velký nos, ošklivé oči, křivá ústa, nepěkná prsa. Jsem ošklivá. Slyšíte od někoho ze svého okolí tyto věty? Jestliže ano, zbystřete. Nemusí se totiž jednat jen o nějaký rozmar, ale o vážné onemocnění, tzv. dysmorfofobii, což je porucha charakterizovaná subjektivním pocitem ošklivosti, fyzickou vadou nebo znetvořením.
Co to je
Dysmorfofobie je porucha, která nikdy člověka nesžírá sama. Jde vždy ruku v ruce s dalším onemocněním – nejčastěji s bulimií, anorexií, úzkostmi, depresí nebo sociální fobií.
„Lidé, kteří trpí dysmorfofobií, si připadají velmi oškliví, a to kvůli fyzickým nedokonalostem, které však vidí pouze oni sami. Jejich okolí je většinou vnímá úplně normálně. Onemocněním v současnosti trpí kolem 2,5 procent populace. Toto číslo se však podle dostupných studií neustále zvyšuje,“ komentuje Šárka Kučerová, psycholožka a garantka Projektu sebedůvěry Dove.
Co dysmorfofobii způsobuje
Nespokojeností s vlastním tělem trpí až 60 procent populace. Zejména v dospívání se zabýváme tím, jak vypadáme, co bychom na sobě vylepšili a co je na nás zajímavé nebo pěkné. Časem většinou pocity nespokojenosti samy odezní. My dospějeme a starosti ohledně našeho vzhledu vystřídají jiné.
V případě dysmorfofobie ale pocity odporu k vlastnímu tělu nezmizí. Mění se v chronický problém a u některých případů mohou vyústit až v sebevraždu nebo naprosté odříznutí od společnosti a sociálního kontaktu. Velmi často si snaží nemocní ulevit pomocí plastických operací. To však nepomáhá. Dotyčný není po zákroku nikdy spokojen, vzápětí na sobě najde další chyby a nedokonalosti, které je třeba „opravit“. Dostává se tak do začarovaného kruhu.
Jak s nemocí bojovat
Velmi podstatná je role rodičů. Je třeba, aby přijímali dítě takové, jaké je, a dokázali vnímat jeho jedinečnost a neměnnou vnitřní hodnotu. Vhodná slova by měli nejbližší volit především v období dospívání, kdy dítě potřebuje slyšet slova ujištění o svém proměňujícím se těle.
Mnohdy rodiče sráží sebevědomí dítěte nemístnými komentáři a poznámkami, aniž by si to plně uvědomovali. I to může ovlivnit následný rozvoj dysmorfofobie. Rodiče by se sami měli zamyslet, jak vlastně vnímají chyby a jak s nimi dokážou pracovat. Je podle nich chyba selhání a tabu, nebo něco, co dokáže člověka posouvat dál? Pokud si udělají v této problematice jasno rodiče a dítěti předají do života pevný základ ve zdravém vnímání sebe samého, ulehčí tak potomkovi život. Dítě se pak snadněji vyrovná s kultem bezchybné krásy, která je společností vyžadována.
Pokud už dysmorfofobií trpíte…
Nebude to zřejmě jednoduché, ale pokud nechcete zůstat spoutáni v pasti dysmorfofobie, bude třeba pevného odhodlání vyrazit za odborníkem – psychoterapeutem. V mnohých případech se léčba neobejde bez užívání psychofarmak, a to především kvůli často doprovázené úzkosti a depresi, které dotyčnému často znemožňují fungování v běžném životě.
Je třeba uvědomit si, z čeho komplexy a strachy pramení. Jedině pak je možné znovu objevit vlastní hodnotu.
