James Cole: "Pod rukama se mi konečně začíná rodit opravdový Stanley Kuffenheim"


James Cole měl v určitém směru ke komiksu vždycky blízko. Klidně bych mu přiznal i jednu superschopnost. Ať si na písečku, kterému se říká tuzemská rapová scéna, dělal, co chtěl, vždy to bylo v centru pozornosti. Jeho tvůrčí osobnost je prostě tak svébytná a mnohovrstvá, že ji musíte buď milovat, nebo nenávidět. Aktuálně pracuje na novém projektu jménem Stanley Kuffenheim, který už od ohlášení provází velké věci.

Na crowdfundingové platformě Hithit se dočkal obrovského úspěchu (z původního cíle 100 000 Kč se výsledek vyšplhal až na sumu 380 583 Kč) a krátké průvodní videoepizody taky leckoho nenechaly chladným. Kampaň minulý týden skončila a my se vydali přímo za Jamesem, abychom se ho zeptali na všechno, co se kolem něj právě děje. Dan nás uvítal v legendárním Barrandov Sound Music Studiu, udělali jsme si pohodlí a mohli se začít ptát.

Jsem uprostřed prací a tady ve studiu jsem každej den. Nonstop dělám beaty a rodí se to.

Tvoj právě ukončená kampaň na Hithitu proběhla víc než úspěšně. Už za první den přitom byl původní cíl splněn na zhruba 150 %. Je to klišé, ale nejde se nezeptat – čekal jsi to?

Na začátku jsem měl poradu ohledně toho, jak se takový kampaně dělaj. Bylo mi řečeno, že je lepší cíl stanovit trochu umírněněji. Když se tomu pak daří, není tam samozřejmě žádnej strop. Zvolil jsem teda cílovou částku 100 000 Kč, která mi na těch 45 dní přišla jako reálná. Doufal jsem, že by se za tu dobu mohlo vybrat třeba i 200 %, což už bych považoval za hodně velký úspěch. Když to tam potom naskákalo za 2 nebo 3 dny, tak jsem opravdu docela koukal. Překvapilo mě to, strašně mě to samozřejmě potěšilo a dodalo to celému projektu novou energii – protože když cejtíš, že lidi na něco takhle čekaj, je to strašně příjemný a revitalizující. Zároveň to s sebou nese i určitou negativní stránku – víš, že je o to zájem a ty musíš odevzdat něco, čím těm lidem opravdu vytřeš zrak. Člověk se z toho nesmí úplně posrat. Rozhodně jsem za to hrozně rád…

Spoustě lidem možná přijde crowdfunding jako něco, co se nehodí k financování alba české rapové legendy. Jak to vnímáš ty sám? Myslíš, že by to pro umělce naopak mohla být cesta, jak dělat své věci svobodněji a nezávisleji?

Abych řek pravdu, s žádnou negativní reakcí jsem se ani nesetkal. Osobně si myslím, že je to nepochopení celý platformy. Lidi, kteří tvrdí, že crowdfunding je nějaký somrování, hluboce nepochopili celé podstaty věci. Je to vlastně jinej přístup k ekonomickýmu fungování – kdy já tady vyřazuju věci jako sponzory nebo partnerské firmy a zároveň jsem s lidmi, kteří chtějí, aby něco vzniklo, opravdu propojenej. Ti lidi současně dávají vzniknout něčemu, co sami chtějí. Není to jen o tom, že se rozhlížej a co k nim skrze ten svět propadne, to si nakonec můžou koupit. Tady opravdu pomáhají i zrodu a sami modulují výsledek. Třeba v tomto případě jsme právě skrz ten zájem a podporu začli natáčet příběh Stanleyho Kuffenheima – až to přerostlo do takovýho miniseriálu. To jsme vůbec neplánovali.

Lidi si do určité míry mohli sami řídit, co se v tom seriálu bude dít. To je něco naprosto specifického. Takže ty máš jednak lidi, kteří spolufinancují tvůj projekt, zjistíš, jaký je o něj vlastně zájem a do jisté míry je to i pre-order. Předobjednávka je úplně běžný obchodní model u her nebo čehokoli jiného. To je jako by tady někdo říkal, že se somruje. Crowdfunding má spoustu výhod a já bych projekt samozřejmě mohl udělat i bez něj. Spoustu desek jsem tak vydal, ale tahle cesta mě zajímala a jsem s ní strašně spokojenej. Krom toho všeho mi to pomohlo i marketingově. Skrz ten úspěch se o tom začalo mluvit a udělalo to hroznou vlnu. Mám venku jeden klip, jeden singl a tuhle kampaň – přitom už se o tom projektu strašně mluví a ví. Vyvolalo to příjemnou PR vlnu.

Už několikrát jsi zmínil, že své jméno a práci nechceš spojovat s partnery a produkty, kterým sám nevěříš. Byla tohle hlavní příčina, proč zvolit crowdfunding? Oprostit se od takových partnerství úplně?

Rozhodně to spolu souvisí. Nechtěl jsem už na tomto projektu dělat se subjekty, se kterými nerezonuju. Přijde mi, že právě tahle cesta je absolutně čistá, protože lidi vkládají svoje prostředky do něčeho, v co věří. Já jim na oplátku zase odevzdávám něco, čemu věřím já. Jdeme si takhle naproti, zatímco v předchozích letech jsem si vzal peníze od nějaký firmy a ty věci jsem si vzal jen proto, abych mohl ten projekt realizovat. Cítil jsem se u toho vlastně blbě, tak si říkám – co já to tady pomáhám propagovat, vždyť tahle značka nebo produkt mě sere a já jsem tady úplnej šašek. Přišlo mi, že se tím ten výsledek vlastně znečišťuje.

Šlo v tu chvíli čistě o finační prostředky nebo ses cítil omezen i po tvůrčí stránce?

Já jsem se nikdy nějak extra nemírnil. Co se týče desek, ty jsem nijak neměnil. Když pak ale natáčíš klip a máš tam nějakej product placement, tak si najednou říkáš – jé, a co oni řeknou na to, že se tam děje tohle a že ta firma strká peníze někam, kde se pak děje nějaká úchylárna. Přináší to s sebou takový omezení. Když bereš prachy od nějaký společnosti, musíš zapadat do jejich ideologie. To už dneska nechci vůbec zažívat.

Existuje tedy vlastně sponzoring, kterej je pro umělce ve tvých očích v pořádku?

Pro mě sponzoring není obecně špatná věc, ale pro mě osobně je důležitý, aby věc vycházela z mýho osobního přesvědčení a nějakejch hodnot. Když budu propagovat nějaký oblečení nebo jiné produkty, chci být sám uživatel a chci je mít rád. Chci je s čistým svědomím doporučovat svým známým a blízkým. A ne tohleto nepijte, to je mrdka…

Nově spolupracuju například s firmou Mladý kokos, která je mi hrozně sympatická a nějakým způsobem rezonuje s tím, co mě v životě baví – zdravým životním stylem, bio věcmi, veganstvím atd. Zapojuju se taky do různých akcí a pro mě vlastně už není tolik důležitý ze všeho přímo sát peníze. Na jednu stranu totiž dostáváš prachy, ale jseš trošku nesvobodnej – ti lidi si tě trochu koupěj a nedostáváš to jen tak za nic. Ten korporát si kupuje celou tvoji auru, práci a další hodnoty, který nejdou převést na peníze. Prostě něco, na čem celej svůj život makáš. Jednu dobu jsem se nad tím zamyslel a řekl jsem si, že už to dál nechci takhle rozprodávat. Že mi to za těch pár desítek nebo stovek peněz nestojí. Vrátilo se mi to třeba zase skrz tuhle kampaň. Odezva byla nádherná; jsem teď na začátku projektu, mám krásnej budget, můžu natočit klip, udělat tu hru, kterou jsem slíbil, dodělat desku…

Vybralo se víc, než jsi čekal. Ovlivní to nějakým způsobem podobu projektu?

Dělat desku je strašně nákladná záležitost, původní cíl byl teda trochu mírnější. Pořád se držím konceptu album, dvě epizody hry a klip. Objem zůstává stejnej, akorát se bude lišit kvalita. Udělat opravdu dobrej klip je do jistý míry otázka peněz a není to vůbec prdel.

Kuffenheim je celej o tom, aby to byla tvrdá rapová deska.

Nedávno ses na sociálních sítích zbavoval řady knih. Máš naopak nějaké klenoty, které bys nepustil z ruky?

Spoustu knížek, protože člověk k nim má vztah a něco s nimi prožil. Těch titulů jsem se zbavoval, protože jsem vyklízel knihovnu a nechtěl jsem přikupovat další police kvůli knížkám, který už se mi nikam nevešly. Zamejšlel jsem se nad tím, co už nejspíš nikdy číst nebudu. Vytáhl jsem hlavně Bukowskiho – mám ho tuny a většinu těch věcí mám ještě v angličtině.

Vracíš se často ke knihám, které už jsi četl?

Jsou věci, ke kterým se člověk hrozně rád vrátí a věci, ke kterým se dobře nevrací. Mám pocit, že třeba ten Bukowski už splnil to, co pro mě přišel udělat a teď už to v tý knihovně bude čekat třeba na mýho potomka. Ke spoustě věcí se ale člověk naopak vrátí a objeví v nich úplně nový rozměry. Ke spoutě filmům, CDčkám nebo knížkám má člověk úzkej citovej vztah a nedal bych je. Ty věci, o kterých mluvíš jsem vyřadil a nechtělo se mi obíhat antikvariáty nebo bazary, kde bych dohromady dostal pětistovku. Vůbec se to přece nevyrovná tomu, co to pro mě znamenalo a může znamenat pro někoho dalšího. Tak jsem se rozhodl, že to pošlu do světa ať si to najde svý lidi.

Sbíráš dnes ještě něco?

Nejsem pečlivěj sběratel, ale furt si kupuju cédéčka a filmy. Digitální věk mě úplně nespláchl, protože z toho pak nemám takovou radost. Je mi příjemný mít ty věci fyzicky. Na to jsem zase doplatil při nějakým stěhování, kdy jsem umíral pod váhou těch krabic. Když máš všechno v digitálu, jsi zase hrozně lehkej. Přestěhuješ se kdykoli. Všechno, co si do žvota pořídíš, tě stejnou měrou obohatí a připoutá.

Přesně. A jak to aktuálně vypadá s deskou?

Pár věcí mám nahraných, ale pro mě je to vždycky o tom, že hledám u desky specifický náboj a výraz. Aby ty věci, co tam chci, tam nakonec i doopravdy byly. Postava Kuffenheima už je víc vyprofilovaná a začínám cítit, co k tomu sedí. Přesto, že mám třeba už polovinu věcí hotovou, až teď se mi začíná pod rukama rodit něco o čem můžu říct – tohle je Kuffenheim. Je to rozdílné od toho, kdy děláš mixtape a nahráváš song za songem. Tady máš koncept, i když není nijak složitej. Kuffenheim je celej o tom, aby to byla tvrdá rapová deska.

foto: Facebook






architektura auta basket bike cestování design fashion filmy fitness fotografie graffiti hry hudba knihy komiksy kosmetika lifestyle mma MY BODY MY HEROES MY LIFE MY SOUL osobnosti ostatní sporty pozvánky reporty rozhovory seriály skate sneakers snow soutěže technologie tetování výstavy water zdravě


Jóga-Trip - cestování a pobyty s jógou Surf-Trip - surf, jóga a aktivní dovolená Sea You House - surf&jóga ubytování na Srí Lance Banger - magazín rapu, streetu a urban kultury Yezede s.r.o. - eventová agentura Neverdie - vše, co musíš vědět oard - Designová balanční deska LV Print - tiskárna s třicetiletou tradicí