Do nepříliš příjemného, o to však palčivějšího tématu se letos na jaře pustilo Muzeum hlavního města Prahy. Dvě paralelní výstavy v hlavní budově na Florenci se věnují tématu chudoby.
Chudá Praha se ohlíží do minulosti a mapuje, jak se chudým obyvatelům žilo mezi lety 1781 a 1948, tedy mezi josefínskými reformami, které vzaly chudobu v potaz a snažily se ji řešit na centrální úrovni, a komunistickým pučem, který v nových zákonech chudobu prakticky vylučoval kvůli pracovní povinnosti. Expozice je v poněkud stísněném prostoru, přesto však velmi obsáhlá. Dělí se do několika kapitol, přibližujících život chudých v různých časových úsecích.
Chudoba v letech minulých…
Návštěvník se na výstavě může seznámit s interiéry nouzových přístřeší, dobovými dokumenty, místy, v nichž se potřebným dostávalo pomoci, střechy nad hlavou nebo almužny. Bohatá fotodokumentace ukazuje různá chudinská povolání – od dělníků, přes pouliční prodavače všeho možného až po prostitutky. Mapy a plány zase určují lokace tzv. chudinských kolonií, kterých byly v Praze desítky.
Jedna část je věnována malbám inspirovaným životem nuzných, další se věnuje osobnostem, které se o lepší podmínky pro ně zasazovaly. U každého úseku se taky nachází vyklápěcí okénko, které přibližuje současnou situaci a nabízí tak srovnání: plánek chýše v kontrastu ke garsonce za 1,8 milionu, almužna vedle stravenek… Jisté srovnání nabízí i pozornější pohled do okolí samotné budovy – autobusové a dvě vlaková nádraží, Vltavská nebo i legendární „Mekáč“ na Florenci.
… a její dnešní podoba
Současné podobě života v Praze bez peněz se věnuje výstava druhá – s užším zaměřením, o to však hlubší a intenzivnější. Výtvarník Epos 257, známý svou graffiti minulostí a intervencemi ve veřejném prostoru, v ní předkládá dokumentaci svého loňského experimentu. Po dobu necelého měsíce se rozhodl žít jako bezdomovec v komunitě na Dýmové hoře, která také stanovila název expozice. S touto komunitou a s lidmi bez domova obecně má Epos bohaté zkušenosti a díky graffiti i leccos společného – zkušenost života na ulici a pohled na ni jinýma očima.
Jeho výstavní místnost nabízí dvě videa, rozměrnou mapu oblasti na Třebešíně, i sbírku nalezených předmětů – od klacků, PET flašek až k vypáleným měděným drátům, které koupil od jedné z bezdomovkyň. Právě vypalováním bužírek z drátů (odtud název Dýmová hora) a prodejem mědi si totiž komunita vydělává minimum nutné k přežití.
Bez peněz s důstojností
Největší nálož však představuje dokumentace nalepená na stěnách nebo seskládaná ve třech tučných šanonech. V nich se kromě fotek z jeho bezdomoveckého života nachází i desítky stran rozhovorů, životopisů, vzpomínek a úvah jeho bezdomoveckých kolegů, žijících na ulici několik let. Tyto texty dávají čtenáři hodně intenzivní vhled do vztahů mezi bezdomovci, které fungují (pochopitelně) na trochu jiné bázi než u většiny společnosti.
Celá expozice zachovává dekorum a částečně i soukromí jednotlivých hlavních postav Dýmové hory – i když právě soukromí jim na ulici zoufale chybí. Co jim však nechybí, je houževnatost, sebedůvěra i svérázný smysl pro humor, i proto se od jejich příběhů člověk těžko odtrhuje. Trefně to ilustruje jedna epizoda, v níž spolu s Eposem postaví pomník svému „domovu“ ve chvíli, kdy ho mají definitivně opustit, aby uvolnili místo developerskému projektu. Na ohromném kameni se skví vytesaný nápis:
Byli jsme tu, žili jsme tu, už tu nejsme.
Výstavy sice začaly společně 17. 4., ale končí každá jindy: zatímco Chudá Praha bude k vidění do 25. 8., Eposova Dýmová hora pojede až do konce roku. Otevřeno je denně kromě pondělí od 9 do 18 hodin a základní vstupenka do celé budovy muzea stojí 150 korun. V rámci této ceny se nabízí ještě jeden netradiční pohled na Prahu, a to slavný Langweilův model Prahy o patro výš.
