Milan Sodoma: Přemýšlením se nikdy nikam neposuneš

Náš rozhovor začal šálkem černé kávy, přesně takové, jakou máme oba rádi. A to velmi symbolicky, v galerii jedné pražské kavárny. Milan Sodoma je člověk, do kterého by málokdo řekl, čím se živí. Je dost upovídaný, vtipný. Prozradil mi, co vše předcházelo tomu, než před několika lety začal tvořit vlastní věci, a proč tvoří výhradně v černé a bílé.

Kreslil sis už jako malý kluk nebo tě to chytlo až později?

Vybavuji si, že jsem už jako malý trávil hodně času u stolu a kreslil jsem. Když jsem byl venku, hrál jsem pořád fotbal a dělal judo. Ale jakmile jsem byl doma, pořád jsem si maloval. Nic víc jsem k životu nepotřeboval. Byl to takový můj každodenní režim.

Co následovalo?

Na základce jsem pak začal kreslit graffiti. U nás ve městě se na zdech objevovaly první “pieces” a já začal pátrat po tom, co to je, kdo to dělá a proč. Tenkrát se psala 90. léta a bylo hodně těžké získat o tomto fenoménu více informací. Mělo to auru tajemna a já tomu tenkrát úplně propadl. Také jsem chodil do umělecké školy, kde jsem se také učil i ty klasické věci. Později jsem ještě objevil komiks. To mě zasáhlo stejně jako graffiti. Bylo to zase něco nového, západního. Vždy mě na komiksu bavila hlavně kresba, příběh byl pro mě vždy až na druhé koleji. Měl jsem vždy radši americké autory, tu jejich klasickou školu.

Původně jsi studoval průmyslový design, ale nakonec jsi zvolil grafiku, proč?

Střední jsem studoval na Umprumce v Uherském Hradišti. A bylo to asi nejlepší mládí, jaké jsem si mohl představit. V šestnácti jsem bydlel na intru a pak jsme si s kámošema pronajali byt. Domů jsem jezdil jednou za čtrnáct dní. Na té škole bylo úžasné, že jsme byli jedna velká rodina. Po této stránce to bylo skvělé. Ale já nějak tušil, že ten design není úplně to, co bych chtěl dělat. Vždycky jsem chtěl malovat a tvořit věci sám za sebe. Bohužel tehdy, v mých 20 letech, jsem si ještě tolik nevěřil, a tak jsem sice změnil obor, ale nebyla to malba, byla to propagační grafika.

A grafika pořád nebyl ten správný směr?

Nebyl, ale pro mě to byl tehdy velký posun a hodně mě to naplňovalo. Věnoval jsem se jí nakonec asi pět let, v různých formách. Paralelně s tím jsem ale pořád ve volném čase tvořil své věci. Ale vždy spíš pro sebe. Pracoval jsem na sobě, abych byl lepší, zdokonaloval jsem se.

V té době jsi byl vybraný do Secret Walls, o co šlo?

Secret Walls je souboj mezi ilustrátory. Jeden na jednoho, devadesát minut, jen černá barva a bílé plátno, bar, DJ, party. Začal s tím před lety Angličan Terry Guy v Londýně. K nám tento koncept přivedl Viktor Rosinský, někdy před šesti lety. Byla to velká akce, o které se hodně psalo, a pro mě to bylo super, protože jsem se v té době věnoval grafice, pořád seděl u počítače a ostatní ilustrátory a umělce jsem neznal. V prvním kole jsem tehdy nastoupil proti Vladimírovi Strejčkovi ze studia Draw etc. Tak jsem se seznámil nejen s ním, ale hlavně s ostatními umělci. Začala vznikat komunita a silná přátelství, trvající dodnes.

Ty ses věnoval nějakou dobu i managementu. Kde to bylo?

Potkal jsem se s majitelem studia Playground, Honzou Rambouskem, ve kterém dělali postprodukci pro reklamní agentury a chtěli v té době otevřít ilustrátorskou sekci. Nikdy jsme se před tím neviděli, ale hned po pár minutách jsme si lidsky sedli on mi řekl: „Pojď, budeš to celé vést.“. Takže se ze mě stal manažer, začal jsem shánět ilustrátory, navazovat s nimi komunikaci, řešit zakázky a taky samozřejmě ilustrovat. Chtěl jsem více poznat reklamní svět, takže to pro mě byla super příležitost. Díky tomu jsem poznal všechny velké reklamky a dělal jsem to, co mě bavilo. Jsem vděčný za tuto zkušenost.

Díky čemu sis uvědomil, že už chceš dělat jen svoje věci?

V tomto studiu jsem strávil asi tři roky a pak najednou přišel moment, kdy jsem si uvědomil, že není na co čekat. Že můj čas právě nadešel. A vlastně teď ani nevím, proč mi to tak dlouho trvalo. Ono na tom v podstatě není nic složitého. Řekneš si, že něco nějak chceš a nemusíš se nikoho dovolovat. Cokoli chceš udělat, můžeš. Ale musíš si věřit a být trpělivý a jít si za tím. Nejlepší na tom je, že když začneš dělat přesně to, co chceš, tak tam nemusí být nějaký finální úspěch, ale ten samotný proces tě baví a baví tě úplně každý den, kdy děláš to, co máš rád. Líbí se mi definice štěstí, která říká: Šťastný jsi tehdy, když činnost, kterou děláš, je ti zároveň odměnou.

Jak to celé probíhalo? Asi to nebylo ze dne na den?

Vzal jsem si půl roku volno, zavřel se doma, udělal jsem si takový improvizovaný ateliér a začal jsem tvořit. Všechno, co jsem potřeboval, jsem měl. Nebylo nutné hledat inspiraci někde venku, někam odjíždět. Od začátku jsem věděl, že ani nechci jít na žádnou školu. Věděl jsem, co chci. Měl jsem to všechno v sobě a potřeboval jsem zjistit, co ke mně přirozeně patří a co vznikne z toho, co uvnitř cítím. Když jsem se tehdy ohlédl nazpátek a zamyslel se nad tím, co jsem těch deset let dělal, tak měly všechny věci nějaké podobné znaky. Vždycky v tom všem byla práce s černou a bílou, písmo, figury. Neměl jsem žádný konkrétní plán. Vzal jsem si tisíce papírů a kreslil. Protože když se chceš někam posunout, musíš začít dělat konkrétní věci a z těch si brát ponaučení a zkušenosti. Přemýšlením se nikdy nikam neposuneš. Začal jsem automatickou kresbou, nejdříve vznikaly věci ovlivněné komiksovou estetikou, potom se to měnilo, začala se objevovat pouze figura. A najednou se to začalo proměňovat. Jako by tam se mnou byla nějaká síla, se kterou spolupracuji. A to mě na tom strašně nadchlo. Pokaždé jsem šel do neznáma, bylo tam dobrodružství a jediným nebezpečím bylo to, že se to nepovede. Ta volnost byla velmi osvěžující.

Měl jsi nějaký režim, kreslil jsi každý den?

Režim je pro mě zásadní. Abych nějaký měl, vytvořil jsem si takovou challenge, že budu každý den dělat něco jinak, než jsem dělal doposud. Prostě neopakovat něco, co už jsem jednou dělal. Asi po týdnu, kdy jsem vypotřeboval všechny obvyklé možnosti, jako štětec, tužka, fix, tak jsem si bral na pomoc vše, co bylo po ruce, různé míčky, naplnil jsem kondom tuší a podobně, a v ten moment začaly vznikat fakt zajímavé věci. Objevil jsem nové techniky, na které bych normálně nepřišel a dodnes je používám.

Nějakou dobu jsi byl i na Pragovce.

Pragovka je úžasné místo a myslím, že její čas teprve přijde. Pronajal jsem si tam ateliér, protože jsem chtěl být mezi umělci, poznat více lidí z uměleckého světa. Tehdy jsem byl pořád ještě ve fázi hledání a vývoje. Maloval jsem nadále figurální motivy a nechával to plynout. A pak to pomalu začalo přecházet do abstrakce. Uvědomil jsem si, jak je pro mě důležité poslouchat intuici, nechat se vést, experimentovat. Ale zároveň to mít pod kontrolou. Nesoustředím se na dílo jako celek, ale vždy na tu konkrétní část, kterou maluji. Někdy se to ale nepovede a pak zahodíš několikadenní práci, ale je to pro mě lepší přístup, než to dopředu naplánovat – než plnit nějakou šablonu. A takhle se teď snažím dělat všechno. Je to pocit totální volnosti a to je právě ta kreativita – když si dovolíš dělat chyby. Uvědomil jsem si, že v dnešní společnosti je toto velký problém. Jsme naučeni, že chyba je špatně, že vše musíš udělat co nejlépe, jinak přijde trest. Ale když chyby neděláme, nikdy se nemůžeme posunout dál. Je skvělý pocit dělat něco jen tak z radosti a nestarat se, jak to dopadne.

Kde jsme teď mohli tvoje věci vidět?

Měl jsem výstavu v Kavárna co hledá jméno, která byla interaktivní, chtěl jsem tu náhodu, se kterou pracuji při tvorbě, přesunout na diváky. Možná to pak bavilo i víc mě, chodil jsem se na to pořád dívat. Bylo to celé o tom, že jsem chtěl vymyslet něco, co lidi zaujme, s čím si budou moci hrát a sami něco tvořit, aby se jen nepodívali a neodešli. Aktuálně bych teď mohl zmínit galerii Ex Post, kde jsem součástí skupinové výstavy v rámci akce zvané Speed Art Dating. Mám tam jedno velké plátno a několik menších věcí. Většina se prodala. Kromě mě tam vystavují ještě další čtyři umělci, kteří tvoří v podobném duchu.

architektura auta bike cestování design fashion filmy fitness fotografie graffiti hry hudba knihy komiksy kosmetika lifestyle MY BODY MY HEROES MY LIFE MY SOUL osobnosti ostatní sporty pozvánky reporty rozhovory seriály skate sneakers snow soutěže technologie tetování výstavy water zdravě