“Ne, já tady nechci mluvit o samplování. Já chci mluvit o ‘Sha-Shabba Ranks, Sha-Shabba Ranks, four gold chains like Sha-Shabba Ranks, one gold teeth like Sha-Shabba Ranks’. Chápeš co tim myslim? My pro ně nejsme nějakej sample, tyhle mladý lidi z Ameriky mluvěj o Shabba Ranksovi. Což ukazuje jak sem ovlivnil celej svět.”, to jsou slova, která Shabba Ranks pronesl v rámci rozhovoru pro jamajský pořad On Stage. Mluvil o pecce od A$AP Ferg. A ta není jediná, která o reggae nebo dancehallu mluví nebo která těmi styly byla ovliněna. Víc už v článku.
Jamajka je ostrovní stát uprostřed Karibiku. Je to třetí největší ostrov Velkých Antil (po Kubě a Hispaniole). Od získání nezávislosti na Velké Británii v roce 1962 je její obyvatelstvo okolo tří miliónů, přičemž populace hlavního města, Kingstonu, je zhruba devět set tisíc. A tenhle malý národ, složený z potomků evropských, afrických, palestinských, indických, židovských nebo čínských imigrantů má asi největší vliv na celosvětovou populární hudbu, pokud budeme jako měřítko brát poměr počtu obyvatel k mezinárodně známým a vlivným umělcům. Trochu silné tvrzení, které vás nutí nadzvednout obočí a říct si: Co to, kurva, blábolí za píčoviny? OK, přistupme k faktům.
V jamajské historii je několik faktorů, které ovlivnily její hudební kulturu. Otrokářství, britská nadvláda, souboj politických frakcí (vtipné je, že jak dvě hlavní strany levicovější PNP a konzervativnější JLP začaly jako odborářské organizace), západoafrická orální tradice, americká populární hudba a chudoba. Každý z těch vlivů by se dal podrobně rozebrat, ale to nechme na jindy. Jamajská hudba až do konce padesátých let vlastně byla buď folklórním špektáklem pro turisty nebo kopírování americké hudby té doby. Ač spolky jamajské tradiční hudby mento mají svoji důležitost stále (především ve venkovských komunitách), jeho co nejkonzervativnější použití v turistických centrech na severu ostrova ho na dlouhou dobu odsunulo na úroveň skanzenu. S přejatým karibským calypso to nebylo o moc lepší. Pro obyvatelstvo a jejich zábavu tu po válce různé ansámbly hrály především swing a jazz…ale upřímně, takový ansámbl to je hodně lidí, čili to vyžaduje velkou gáži a proviant. Jamajčané se ale situaci přizpůsobili. Hodně majitelů liquor store-ů si nakoupilo gramofon, reprák a hudbou (beebop, r’n’b) lákalo další zákazníky do svých prodejen. Netrvalo dlouho a stal se z toho lukrativní zábavní byznys. Jeden soundsystem, to je nakonec jen pár jedinců, co přivezou a zapojí aparát a pak už jen jeden přehrává šlágry a dost často je nějak na mikrofonu komentuje. Od padesátých let až do poloviny let osmdesátých se de facto hrálo jen z jednoho gramofonu a bylo potřeba nějak vyplnit ticho při výměně desek. Po vzoru diskžokejů amerických r’n’b rádií se to dělo za pomocí takzvaných „jive-ů“ neboli „licků“. Kupříkladu končí jedna pecka, deejay zahlásí: „From the flick of my wrist here comes a boom track to make you jump and twist! Hit it from the top to the very last drop!“, mezitím pustí další věc. Jak bylo řečeno, Jamajčané si vystačili s americkou populární hudbou a jména jako Nat King Cole, Professor Longhair nebo Fats Domino byli jejich hrdinové. Jenže ke konci padesátých let, začal éter ovládat rock’n’roll a ten už Jamajčanům tolik nevoněl. Vedle toho, soundsystemy vždy hledaly co nejexkluzivnější singly, aby předčily svoje konkurenty (dost často docházelo k poměřování soundů v tzv. soundclashích, které rozhodovaly o nejpopulárnějším soundu ostrova…koncept, který před pár lety Red Bull využil. Někde ryze, jako například několik vydání v Londýně. Jinde z toho udělal trapný špektákl, jako v Praze). Ale přeci jen trh se s koncem popularity r’n’b hodně zúžil a nastala potřeba vytvořit něco exkluzivního a vlastního. A tak mixem především menta, jazzu a r’n’b vzniklo ska. Od té doby (přelom padesátých a šedesátých let) se začala psát historie samostatné jamajské hudby. A já vám chci povědět o tom, jak neskutečně ovlivnila světovou populární hudbu, že jo. Jdu na to.
Ska vtrhlo do světa showbusinessu jak hurikán. V roce 1964 slavilo úspěch vystoupení na Mezinárodním veletrhu v New Yorku, ale už před tím, hlavně díky jamajským imigrantům, nebylo nočního klubu v Londýně, který by ska neměl na programu. V témže roce (´64) ovládla důležité světové hitparády coververze songu „My Boy Lollipop“ od Millie Small. Její kariéru v té době měl na starost jamajský rodák Chris Blackwell, šéf Island Records, pozdější strůjce celosvětového úspěchu Boba Marleyho. V Londýně a dalších britských městech začala tehdy existovat mládežnická subkultura mods. Ti se vyznačovali elegantním oblékáním, nenávistí k rockerským teddy boys a mejdany, kde se hrál soul a ska. Z nich se o pár let vyčlenili hard mods, kterým se pro krátké sestřihy začalo říkat peanuts nebo skinheads. Ti od mods přejali především hudbu. Elegantní oblečení si jako synové a dcery dělníků nemohli zkrátka dovolit. A byli to právě oni, kdo rozrazili v Evropě dveře nově vznikajícímu stylu – reggae. Jamajčané jsou velcí inovátoři a často tam není nic staršího než včerejší hit. Reggae postupně, přes soulovější styl zvaný rocksteady, vysublimovalo ze ska (velmi zjednodušeně řečeno). Jeho rytmus skinheady naprosto uchvátil a oni nakupovali singly jako diví. Díky tomu se mnoho reggae songů té doby dostalo do top ten oficiální britské hitparády. Číslem jedna byl hit „Israelites“ od Desmonda Dekkera, který se stal první jamajskou superstar. Mimochodem, v roce 1971 se objevil na Bratislavské lyře. Na počátku sedmdesátých let bylo reggae britskou každodenností a ovlivnilo celou generaci britských adolescentů, ale i hudebníků populární hudby.
Nic ale nemělo takový úspěch jako Bob Marley a jeho Wailers. Je to až znervózňující klišé, ale on doopravdy byl a posmrtně vlastně stále je Králem reggae. Jeho odkaz a jméno se už tak porůznu použilo, využilo a zneužilo, že mnohé může dráždit a odrazovat, ale pokud se na jeho kariéru podíváme střízlivýma očima, musíme smeknout klobouk. Od přestěhování z venkova do chudé části Kingstonu, přes skromné začátky a pouliční život se vším, co to obnáší, přes vlastní emancipaci až po největší světová pódia. Není umělec, který by mohl tvrdit, že to není jeho kariérním cílem. Bob Marley byl v sedmdesátých letech mezinárodní hudební hvězdou, o tom není pochyb, ale jak se říka: Pro slunce nevidí hvězdy. Zatímco Marley slavil úspěch se svojí „porockovatělou“ verzí reggae, na rodné Jamajce hudební vývoj pokračoval dál. Těsně před jeho smrtí soundsystemy už dlouho zastávaly obdobnou roli jakou u nás plnilo rádio. Nejenže přinášely nejnovější hity (ska a reggae se až do poloviny sedmdesátých let v rádiích na Jamajce neobjevovalo nebo jen v pořadech hluboko v noci), ale zároveň skrze deejaye (což se dá nejlépe přiblížit slovem rapper) i nejaktuálnější zprávy z domova a zahraničí (rádio, natož televizi, si mohl dovolit málokdo). Deejay se vlastně stal hlavní postavou tancovaček. Mnozí z nich drželi mikrofon pevně v rukou od desíti večer do desíti ráno, každý soundsystem byl originální především skrze svého muže na mikrofonu. DJs ovládli dancehall, což je přesně to, co to je – taneční sál, dvůr nebo plácek, kde se mejdan koná. A v osmdesátých letech se i čím dál tím víc dostávali na singly. Přeci jen DJ to má o dost snazší, texty jsou většinou banální, vtipné, implementovatelné na iks různých instrumentálních podkladů – riddimů. Zpěvák má víc práce s melodií, intonací atd. V téže době už se v USA do hudební rodiny začal plně začleňovat rap nebo hip hop (jak chcete). Není tajemstvím, že jeho legendární zakladatel Kool Herc přišel do New Yorku (kde žije obrovská jamajská komunita) z Kingstonu a v Bronxu zkrátka uplatňoval jen to, co znal z domova. Další osobnosti hip hopu s jamajskými kořeny jsou a byly např. Busta Rhymes nebo Heavy D. A od hip hopu odskočím…víte, která je historicky nejhranější věc od jamajského umělce? Odpověď najdete tady.
Netrvalo dlouho a jamajští deejays začali pronikat i na americký trh, nejprve skrze reggae labely a později přes kolaborace s hip hopovými umělci. Kdo tak doopravdy prorazil byl až Supercat. Ač před ním u velkých labelů vydali alba Yellowman nebo Josey Wales, až William Anthony Maragh aka Wild Apache aka Supercat dosáhl většího úspěchu. Jenže to nebylo nic oproti tomu, co přišlo s umělcem jménem Shabba Ranks. Od smrti Boba Marleyho bylo vakuum na pozici nejslavnějšího Jamajčana, ale Shabba ho vyplnil dokonale. Jeho věci rotovaly na MTV, on byl zván do různých populárních pořadů, Nelson Mandela si ho pozval během své prezidentské kampaně do Jižní Afriky…až přišel průser. Nastupující deejay Buju Banton vypustil svoji pecku „Boom Bye Bye“. Dlouho se nic nedělo, než se gay organizace začaly věnovat textu písně. Refrén v překladu zní: „Rozluč se s buznama kulkou do hlavy, rudeboy tyhle zvrhlíky nepodporuje, musej všichni chcípnout“, což pro ně bylo silný kafe. Shabba o tom v populární britském televizním pořadu prohlásil něco o tom, že on se řídí konceptem Bible a ta říká, že člověk se má rozmnožovat spojením muže a ženy a že homosexuálové si zaslouží ukřižování. Grammy neGrammy, sláva nesláva, kariéra se mu najednou zhroutila. To ale nezabránilo dalším umělcům, aby pronikali do hlubin popu. Bounty Killer nebo Beenie Man mají už na kontě spoustu kolaborací, ale osobnost, která reggae a dancehall zas vrátila, aspoň chvíli, na vrchol byl syn bývalých reprezentantů v plávání s portugalskými kořeny. Sean Paul, říká vám to něco? Ale no tak, většina z nás vyrůstala, když jeho věci ovládaly hitparády. Víc než kdy jindy se začaly americké labely zajímat o umělce z ostrova dřeva a vody, jak se Jamajce říká. Shaggy, Wayne Wonder, Damian Marley, Elephant Man, Vybz Kartel, a další už nejsou jména známá jen na Jamajce nebo v rámci celosvětové reggae a dancehall komunity. A když mluvíme o celosvětové komunitě, tak nejde o nadsázku nebo přehánění. Japonsko je třetím největším trhem s reggae hudbou, v Gambii je dancehall na každém rohu, v Brazílii reggae mejdan dokáže zabrat několik ulic, v Německu plní kluby…mohl bych pokračovat dál, ale už se beztak blížím ke konci.
Závěr je takový, že reggae a dancehall nejsou jen nějaká okrajová zábava pro pár pomatenců. Možná nás všechny neosloví každý den, ale neexistuje žádný jiný národ jako ten jamajský, který by celosvětově ovlivňoval populární hudbu. V Čechách je sice větší oblibě těší konzervativnější reggae tvář, která dancehall bere jako hédonistickou zábavu fracků a pózérů. Na oplátku jsou její posluchači označováni za hipízáky a špíny. Ale je tu dostatek takových, kteří se oprošťují od předsudků a dívají se především na hudbu a kulturu. Reggae a dancehall jsou urban styly jako spousta dalších a zaslouží si o dost víc pozornosti, než se jim v Čechách dostává. Kontrolujte články, které se na BNGR budou dále vycházet, a objevujte dál.
